Učení jazyku není jen o tom si sednout a vzít knihu a drtit se poučky a gramatiku. Je to také o tom, jít někam a zkusit mluvit. Je to o tom se překonat. Platí to zvláště pro lidi co mají problém s vystupováním na veřejnosti, introverti a obecně spousta lidí z našich končin. Zdá se mi, že my jako národ jsme obecně trochu více uzavření a přijít někde a mluvit cizím jazykem je pro nás oříšek. Pozoruji to od základky, kdy jsme měli spoustu příležitostí mluvit anglicky i s rodilými mluvčími a raději jsme mlčeli, aby jsme neudělali nějaký trapas nebo sami sebe neztrapnili.
Extrovert se dokáže rychleji naučit jazyk, protože prostě jde mezi lidi, osloví je, mluví s nimi. Vleze do nějaké skupiny na internetu a začne komunikovat. Nestydí se z chyb co udělá, naopak díky tomu si to lépe zapamatuje.
Já nacházím cestu v maličkostech. Jdu cizím městem a vidím kavárnu, tak si zajdu na kafe a zkusím si objednat v cizím jazyce. V tomhle případě to zrovna bylo italsky. Ve své podstatě je to jednoduché. Italové nemají v kavárnách latté mocha frapuccino s čokoládou a šlehačkou a podobné šílenosti, ale jde o to, že se možná překonáte a jdete tam a zkusíte to. Osobně bych raději šel na byt a tam si udělal kafe a koukl při tom na nějaký seriál, ale musel jsem se vědomě zastavit a trochu se donutit vyjít z pro mě komfortní zóny.
Pro někoho maličkost, pro ostatní velký krok. V každém případě je to něco čím si začnete osvojovat jazyk, místní zvyky a trošku se takzvaně „oťukáte“ a nebude při příští návštěvě tak nervózní jak třeba z prvního pokusu.
Příkladem takové maličkosti může být i blbý nákup v obchodě. Mám zvykem si brát sluchátka a poslouchat hudbu či podcasty. Přijdete tak, ale o spoustu těch maličkostí. Čas v obchodě můžete využít tak, že budete občas poslouchat rozhovoru mezi zákazníky a prodavači u kasy, když už tam stejně musíte čekat. Nebo z vlastní zkušenosti můžu říct, že jsem pouštěl v řadě paní před sebe a v tu chvíli mi absolutně vypadla slovíčka. Potom jsem si nakonec aspoň vzpomněl jak říct aspoň to prosím, když mi vehementně děkovala. Slovíčka jsem znal, ale to, že jsem je nikdy nepoužil v reálu mě zaskočilo. Věřím, že se to stalo každému z vás. Máte konverzaci s někým a až po skončení, vás napadají takové větné vazby a slovíčka, že by se za to nestyděl ani rodilý mluvčí. No, ale to už je po bitvě. Právě tím, že to budete stále zkoušet a mluvit a mluvit se zlepšíte a nebudete zpětně vzpomínat na to co jste mohli říct.
